Corvusi - hrál jsem jednu dobrou hru ve wushu s Pietou
Dobrodruzi v Africe Která měla jedinou chybu - neměla konec. První Wushu co jsem hrál - taky s Pietou byla jen o kousek horší (žádní náckové a honička na motorkách), a i když Pieta říká, že měla konec, tak ... podle mě neměla, byl takový rozplizlý.
Pak jsme hráli ještě jednu v jiném složení a ta se moc nevyvedla, a jednu jsem vedl sám a tu jsme dokončili.
Ve všechn čtyřech případech to trvalo něco přes dvě hodiny a ve vechny čteřech případech byli všichni (nbo téměř všichni) tak vyšťavení, že nemohli hrát dál. Mí hráči mi při další příležitosti k jednorázové oddechové hře řekli "Wushu ... eh, raději ne".
Takže ano, jízda to mohla být dobrá, ale od RPG chci víc než jen super jízdu jako na tobogánu, u kterého jsem rád že skončí a můžu nejistým krokem odejít. Mám mnohem raději hry, kde po šesti hodinách hráči řeknou
"To bylo super, dal bych něco dál ... no, když není čas, tak ne, ale už se těším na příště."
Výše zmíněná hra byla nejleéší z těch čtyř, naladění jsme byli určitě velmi dobře a stejně, nezvrhla se ve frašku, ale pořád byla na úrovni středně dobré běžné hry ... a byla krátká.
Naví Wushu v mých očích moc nepřidává k hodnocení, že o ní Pieta řekl
"Proč hrát celé odpoledne, kdež můžu hrát intenzivně dvě hodiny a zbylé čtyři dělám něco jiného?" To je jako když Bill Gates řekne
"To není chyba, to je vlastnost systému."
Tím vším jsem chtěl říct, že pokud chce SEB dělat dobrou cinematickou hru, tak mi Wushu nepřijde jako dobrý vzor. Zejména kvůli způsobu získávání kostek.
Plus další věc - postavy se v něm špatně (pokud vůbec) rozvíjí. Spíše bych řekl, že v navazujích hrách se přerozují.