Současní RPG diskutéři bývají otroky mrtvých RPG teorií.
(volná parafráze ekonomického rčení)
Expert je pán ze zahraničního webu s cizími slovíčky.
(volná parafráze businessového rčení)
Myslím, že přišel čas zabít jednu další starou svatou krávu a narovinu říct, že jedna kdysi zajímavá a svého času přínosná myšlenka už dneska není nic víc, než okopávaná koňská mrtvola.
Hráčské postoje (stances) jsou bullshit.
Od začátku.
Co jsou hráčské postoje? Jako prakticky vše co kdy bylo ve zlaté éře RPG teorií trochu prakticky užitečné, i tohle začíná u
Třífaktorové teorie - známé také jako GDS (to je ta
starší třípísmenková - ta, co dává smysl). A jako vše co začalo u 3F teorie, i tohle bylo později rozpatláno a zmatláno pozdější teorií (tou druhou na tři písmenka, co nikdy žádný smysl nedávala), takže v tom vznikl trochu bordel.
Jednoduše řečeno,
postoj (orig. "stance") má být celkové pojetí toho, jak hráč hraje svou postavu. Popř. náhled na hraní postavy. Nebo úhel pohledu... paradigma... etc.
Jak šel vývoj nemá moc smysl řešit (původní GDS postoje jsem nicméně pro přehled označil hvězdičkou), nakonec jsme skončili +- u těchto postojů, na které dnes lze narazit:
- * Autentický: (také "metodický" popř. v angličtině "character stance") Snaha o autentické ztvárnění postavy, vcítění se do ní, podobná metodickému herectví. ("Jsem postava - co teď udělám?")
- * Herecký: Snaha o věrné zobrazení postavy. ("Hraju postavu - co by teď udělala?"
- * Autorský: Snaha o tvorbu příběhu skrze postavu. ("Vyprávíme příběh - co by bylo zajímavé, aby má postava teď udělala?")
- Režisérský: ...je totéž co autorský, ale s možností manipulovat s "okolím" postavy (v "tradičním" stylu hry se to překrývá s pravomoci GMa)
- * Divácký: (též "postoj publika") Je náhled na postavu "z venku" ("Sleduju příběh - co bych teď chtěl od postavy vidět?") Podobá se Autorskému, ale nemá onen "promyšlený přesah".
- Herní: (někdy též "figurkový") Je pohled "hráče hry" (ve smyslu "game"). ("Hraju hru. Co teď od své postavy potřebuju abych vyhrál?")
...lze narazit i na další, které se s těmito různě míchají a zamotávají. Na tom nesejde.
Původ tohoto dělení je od pohledu zřejmý: někdo něco odpozoroval, pak to začal deduktivně analyzovat a skončil s něčím, co se toho času zdálo dávat smysl. Ostatně takhle fungovala (a funguje) většina RPG teorií. A i když tím bylo popsáno něco, co v dané době mělo přínos, tak to neznamená, že je ten model extra dobrý nebo věrný.
Mnoho problémů s postoji je (dnes) očividných. Rozdíly některých jsou vysoce teoretické a v praxi nerozlišitelné (Autorský a Divácký). Některé do věci motají úplně jiné a nesouvisející problematiky (rozdíl Autorského a Režisérského nesouvisí s pojetím postavy, ale s pravomocemi). Některé se až příliš překrývají, i když by měly být výlučné (Autorský a Herecký). Atd. Mnoho z toho kdysi nebylo vidět tak dobře, jako dnes (naše znalosti o fungování věcí se skutečně prohlubují rychleji, než se zdá).
Přesto postoje opravdu reflektují nějaké věci, které ve hře reálně existují. Dnes už nicméně vůbec nejsou dobrým popisem těchto věcí - a ani dobrým nástrojem pro jejich komunikaci. Z mnoha jejich problémů, ty prakticky nejbolestivější jsou:
- Paradigma / terminologie postojů vnucuje falešnou dichotomii tam, kde mnohdy žádná není. Tím ve skutečnosti pochopení (a komunikaci) věcí jen zesložiťuje.
- Celý koncept se opírá o teorii, která je běžným hráčům dost vzdálená. To tvoří zbytečnou komunikační bariéru. (To umožňuje tvářit se chytře, ale jinak...)
- Celý koncept tak jak je zarámovaný neodpovídá běžné herní zkušenosti a prožitku a tedy tomu, jak věci skutečně fungují
Nesmyslnost celého paradigmatu si uvědomíte, když si všimnete, že to, s čím postoje pracují jako s dělícími elementy, jsou ve skutečnosti prolínající se škály.
Typicky rozdíl Hereckého a Autentického postoje je ve skutečnosti jen nějaká plynule rostoucí míra imerze. Ideál "autentického" postoje přitom v praxi ani vůbec neexistuje - žádný hráč nikdy nepropadne iluzi toho, že "by byl postavou" - popravdě se tomu nikdy ani pořádně nepřiblíží. Každý "herec" se přitom při snaze ztvárnit postavu občas pokusí do postavy vcítit - a naopak každému, kdo se snaží svou postavu prožít, občas proběhne hlavou myšlenka "co je moje postava zač a co by tedy teď udělala?" v momentě, kdy intuice a vcítění selžou. Tyto dva teoretické (různé) postoje prostě většinu času nejde odlišit.
Co víc, dovolil bych si zajít ještě dál. Míra imerze je něco jako sugestibilita - různí hráči k ní mají různé predispozice - a mají k ní různou míru obliby. Herectví je pak skill, který lze automatizovat. Přemýšlet "co by má postava udělala" je tedy něco, co se můžete snadno naučit dělat
na pozadí toho, že postavu přímo prožíváte (stejně, jako se můžete naučit bezmyšlenkovitě řadit a točit volantem, zatímco přemýšlíte, kam máte odbočit).
A ještě o krok dál - uvažovat o tom, co je vhodné pro příběh a co by bylo zábavné, aby se stalo dál, je
DALŠÍ automatizovatelná dovednost, kterou si také můžete praxí snadno zažít natolik, že ji zvládnete provádět, aniž by vás to rušilo z prožívání vaší postavy.
Ano, jsou to dovednosti. Ano, můžete je dělat dobře nebo špatně. Ano, z toho vyplývá, že být hráčem RPG je něco, co se můžete učit a zlepšovat se v tom. Tak to prostě je, deal with it and let's move on.
Z toho, jak dnes víme, že věci fungují (proces hry, to jak hráči interagují s fikcí, s mechanikami atd.) má smysl mluvit o míře vnoření do postavy, má smysl mluvit o tom, jak moc ne/umíte nebo prostě jen ne/chcete řešit příběh, jak moc ne/umíte nebo prostě jen ne/chcete pracovat s příběhovými pravomocemi. Tohle všechno sou dynamické škály, které se můžou různě posouvat a kombinovat mezi sebou.
Pokud / až někdy narazíte na diskusi, v níž si bude pět lidí "učeně" vyměňovat poznámky o tom, jak jim něco v postoji X funguje, ale v postoji Y ne, nebo jak musí něco v nějakém postoji, jinak... a budou po sobě házet sofistikovaně vypadající diagramy a grafy, tak si na tohle vzpomeňte a uvědomte si, že dotyční buď zkouší věci popsat zrezivělými a neumělými nástroji (čímž činí diskusi pro sebe obtížnou a pro mnohé z ostatních nepochopitelnou), nebo se prostě jen snaží vypadat chytře (což je vzhledem k přežitosti těhle všech termínů vcelku ironie). Nic víc.
Ano, tento blog vznikl jako komentář na něčí účet a nemá smysl se tím tajit. Odkaz není důležitý - jde mi o tu myšlenku, ne o házení rukavic. Ta jedovatost je jen můj obecný postoj k přeteoretizovanosti věcí obecně.